USA '12 - San Diego & San Francisco

Vítám vás u třetího pokračování vyprávění o mé americké voajáž.

San Diego

Minule jsem asi zmínil, že jsme změnili fáro a hlavním řidičem jsem se stal já. Našim dalším cílem bylo San Diego. Je to jedno z největších měst USA, které leží na samém jihu na hranicích s mexickou Tijuanou. Mimo vyhlášenou ZOO a výlety za drogami do Mexika, tady ale žádnou vyhlášenou památku nenajdete. V téhle zastávce našim cílem ani žádná kultura nebyla, chtěli jsme si akorát na jeden den vyvalit pupky na pláži a nic nedělat. Ubytováni jsme byli v hostelu, který byl podomácky zařízený, pokoje po dvou nebo šesti, dole prádelna, hajzlíky, sprchy a kuchyň, každé ráno se dělaly na snídani palačinky, mohli jste si do ledničky strčit nějaké jídlo a tak, opravdu příjemné prostředí. Venku bylo něco okolo 40 stupňů, takže jediné co se přes den opravdu dalo dělat, bylo jít na pláž. Ráno jsme teda posnídali, vyřídili nutné a vyrazili, pláž byla asi 5 minut klikatýma uličkama. Roztáhli jsme ručníky, namazali ramena, nohy a nosy a leželi a leželi a leželi. Sám jsem docela čučel, že jsem vydržel ležet asi hodinu, protože normálně po deseti minutách na slunku v létě mřu i v Česku, ale po hodinách řízení jsem byl docela vyšťavený a tak jsem si užíval, že nemusím nic dělat. Příjemné bylo i to, že ani po hodině pečení jsem nebyl rudý jak sovětská vlajka a to díky nějakému ruskému opalovacímu krému, jak poetické, že. Minulý rok se mi na US Open stala taková nepříjemnost, i přes zataženou oblohu jsem si tak svinsky spálil stehna, že mě pak bolelo úplně všechno, hlavně teda chodit. Byl jsem tedy moc rád že se to neopakovalo i přes moji hloupost opět být na slunku tak dlouho. Po opalování následovalo skákání do ledového oceánu, ale na to už jsme byli zvyklí a bylo nám to fuk. Večer jsme si řekli, že se vydáme někam za kulturou a jídlem. Protože jsme byli zdechlí, jeli jsme autem. Parkli jsme to u nějakého místního pivovaru a šli dovnitř. Vypadalo to tam jak v nějakém bistru u Bečvy v létě, dlouhé stoly, u nich z každé strany lavičky a všude uřvaní lidi. Jenom v koutku se krčila nějaká banda pěti lidí s notebookama a pařili si nějaké gamesky. Protože jsme v pivovaru, šel jsem objednat piva, Nastya řekla, že zpátky bude řídit a dá si jenom jedno, cesta trvala asi tři minuty autem, takže jsme to nijak neřešili. U baru jsem objednal křidýlka, mild, aby nám neuhořely huby a poručil jsem si pivo. Chlápek mi řekl, že jich tu mají 40, že keré teda chci. Nějak sem si to promýšlel a vybíral spíš podle nejdivnějšího názvu než podle výkladu, který mi k nim dával a jak tak dumám, tak chlápek se mě ptá, z kama jsem, že mám nějaký divný přízvuk, že Američan asi nebudu. Tak jsem se svěřil, že jsem Čech načež se chlápkovi rozzářily oči, že v Česku máme výborné pivo a že tady vaří něco co by mělo být jako naše Plzeň a už mi to lil do sklenky. Po dvou doušcích, kdy na mě netrpělivě civěl, co že mu k tomu řeknu jsem polkl a vyřkl verdikt. Byla to fakt docela poděs, chuť něco mezi žvýkáním štovíku a pitím týden starého piva. Tak jsem mu pěkně sdělil, že k Plzni to má opravdu daleko a že mi to osobně moc neštymuje, že bych si dal rád něco jiného. Chlap hned pohotově skočil pro malou decovou skleničku, aby mi dal ochutnat, protože nějaké z jeho piv mi určitě bude chutnat. Začal nalívat první, zas hnus, tak jsem pokýval hlavou že ne, nalil druhé a zas nic, třetí, zase mi nechutnalo, nevím jestli jsem na pivo moc vybíravý ale ten jejich hegeš se fakt nedal pít, všechno točené bez pěny, barva jako chcanky, pardon moč a chuť se mění od jednoho extrému k druhému. Trochu nervozně mi nalíval páté, které bylo jakž takž schůdné, tak jsem mu kývl, že to si dvakrát vezmu. Po degustaci 5 druhů piv zdarma jsem se vrátil ke stolu i s křidýlkama a pustili jsme se do nich. Příprava mild křidýlek se asi děla v prostředí jaderného reaktoru, protože si jinak nedokážu představit, proč byly tak svinsky pálivé. Takže jsem se slzou v oku a snoplem kapajícím z nosu do sebe rychle hodil celého půl litra, abych ten fire zahasil a protože žízeň byla veliká, pádil jsem k baru pro další. Chlápek mě s úsměv přivítal u baru, že už ví, které mi dá ochutnat a že mi bude určo chutnat. První slabší průměr, druhé fekál, třetí hnus, čtvrté mi smrdělo po vajíčkách a o pátem radši pomlčím…Dal jsem si teda s omluvným výrazem to co předtím a chlápek mi ho se smutným výrazem natočil. Po nějaké době jsme se rozhodli jít zpátky i když Nastya vypadal trochu pod vlivem, řekl jsem si že ty dvě zatáčky snad ujedem bez újmy a šli jsme ven, přitom jsme míjeli bar, kde ten chlápek co mi nalíval pivo říkal nějakým dalším dvoum týpkům, hele, to je borec z Česka a tomu hajzlovi tu nechutnalo ani jedno pivo, zrychlil jsem radši krok a už jsme byli v autě na cestě do hostelu. Tam jsme padli mrtví do postele a spali.

Přístav San Diego a Malibu

Na San Diego jsme měli jen dva dny, jelikož jsme byli už vysmažení dosytosti, šli jsme se projít do přístavu, původně jsme zamýšleli, že se projedeme na lodi kolem přístavu, ale nějak jsme blbě přečetli časy odjezdů trajektu a nestihli ho, tak jsme aspoň navštívili muzeum lodí, kde mimo jednu z perel Britského námořnictva měli i sovětskou ponorku. Pak jsme se prošli po celé pláži, koukli přes moře do Mexika, jeli sbalit věci a vydali se na 10 hodinovou jízdu do San Francisca. Cesta to byla dlouhá, měli jsme několik zastávek a jednou z nich byla vyhlášená pláž, kde chytají bronz celebrity Malibu. Měli jsme tajný plán, jelikož naše auto bylo Chevrolet Malibu, byli jsme v Malibu, tak jsme si ještě chtěli dát na pití Malibu, já sem ale řídil a Nastya nevypadal moc nadšená, že by si měla dát Malibu, tak jsme to pustili k vodě. Jak jsme tak projížděli městečkem Malibu, spatřili jsme ceduli beach a tak jsme to tam rovnou vzali, zaplatili parkování 7 kaček na parkovišti a nadšeně se vydali na tu krásnou pláž. Bohužel realita se trochu lišila od očekávání. Měli jsme totiž to štestí, že jsme sjeli na městkou pláž, která se zrovna opravovala, takže tam bylo několik nádherných bagrů, rozkopaná pláž, bordel a smrad. Znechuceni jsme tedy pokračovali v cestě, ta pěkná pláž byla o několik kiláků dál, ale tlačil nás čas, tak jsme se tam už ani nezastavovali.

San Francisco

Do San Francisca jsme dorazili po nějakých 11 hodinách, bylo asi 10 večer. Po další hodině jsme našli náš hostel, který se nacházel v malé temné uličce. Zaparkovali jsme a šli se ubytovat, hostel byla velice úzká, třípatrová budova a my jsme dostali od podivného recepčního klíček k pokoji, který byl hned naproti chodbičce co vedla od hlavních dveří, takže jsme slyšeli každé otevření dveří a každý hovor přicházejících, nádhera. Vzhledem k tomu, že jsme pořád měli auto, zeptal jsem se recepčního, jestli můžem parkovat před hostelem, řekl že no problem. Šli jsme tedy s klidem spát. Ještě večer jsme zjistili, že záchody v celém hostelu mají strašně malou odtokovou ďurku, takže vedle každého byl koš a nad hajzlíkem cedulka, hajzl papír neházet do záchodu, ale do koše. Dle smradu jsem usoudil, že koše se mění max jednou do týdne, takže další body pro hostel navrch. Já jsem byl po řízení totálně kaput, takže jsem během minuty usl. Ráno jsme se probudili kolem 10 a já si až v ten okamžik všiml, že náš pokoj je úplně maličký, kromě postele tam byl jen metr místa, takže tašky přišly pod postel a pár jich spalo s náma v posteli. Nasty si cosi zapomněla v autě a tak se vydala ven na výlet. Po pár minutách se vrátila vysmátá s papírkem v ruce a sdělila mi, že jsme u auta měli dvě překvapení, jednak se nám prý někdo vysral přímo před dveře řidiče a taky jsme dostali pokutu za parkování 72 papírků. Tak jsem se tam letěl hned podívat a fakt že jo, regulérní hovno hned vedle dvěří, na kterém už hodovaly muchy a za stěračem papírek za parkování. Du teda řádně naštván za recepčním, proč mám vedle auta hovno a proč jsem dostal pokutu, když parkovat je tam no problem. Recepční se usmál, řekl mi, že je v SF dost bezďáků a že někde přece srát musí no a že parkovat tam můžu, ale jenom do osmi, že jestli jsem to nevěděl, tak jsem mu řekl, že jsem to fakt nevěděl, protože jsem v SF poprvé a zapomněl jsem načíst místní vyhlášky a on že aha, že by mi to řekl kdyby to věděl, tak jsem poděkoval, česky si zamumlal ty hňupe kreténská a šel zpět do pokoje.

San Francisco je velké město a je v něm spoustu věcí k vidění. Měli jsme naplánované projit si to všechno, Nastya zůstávala tři dny a já jsem tam zůstával týden. Proto jsem si koupil city pass, který slouží jednak jako lístek na MHD a taky jako vstup na různé atrakce za zlevněný peníz. postupně jsme se vydali uličkama SF k stanici historických cabel car, které nás dovezly do přístavu, tam jsme si prohlédli akvárium, lachtany co se zabydleli v jednom z místních mol a každý rok se tam vracejí, vyjeli na vyjížďku lodí kolem Alcatrazu a pod Golden Gate bridge a pak se vydali pěšky přes China town zpátky do hostelu. Další den jsme se šli projít po Golden Gate pěšky. Nezmínil jsem, že v SF je děsná kosa. Kolem teče jakýsi studený proud a město je v zálivu a opravdu jsem byl rád za minu a dlouhé gatě, protože foukal pěkně chladný vítr. Golden Gate je opravdu fascinující, byl postaven někdy kolem 1937 a je to opravdu mohutné dílo. Na délku má něco málo míň než 3 kilometry, ale procházka po něm se určitě vyplatí, z druhé strany je totiž z kopečku krásný výhled na celé SF. Jedinou nevýhodou je, že tím zabijete celý den, stejně jako my, takže procházka skončila někdy k večeru, načež jsme zamířili do místního marketu pro večeři a pak do našeho supr dupr hostelu se vyspat. Další den byl posledním dnem Nasti v SF, vzali jsme ho tak oddychově, trochu si pospali a jenom se prošli kolem, Nastya se pak sbalila, já jsem se s ní rozloučil, poděkoval za skvělý výlet a nezapomenutelné zážitky a dal jí sbohem. Čímž jsem se na pár dní octl v SF sám samotinký.

Pokračování však zas až příště…