USA '12 - Las Vegas & Grand Canyon

Velká část mého pobytu v Americe byla pracovní, ovšem po práci přichází koláče, které u mě byly ve formě dvoutýdenního výletu na západní pobřeží. Má cesta byla následující New York -> Las Vegas -> Grand Canyon -> Death Valley -> Los Angeles -> San Diego -> pobřežní jízda přes Malibu -> San Francisco -> New York. V několika následujících příspěvcích se postupně budu snažit nějak své zážitky shrnout a zhodnotit a začnu u fabulous Las Vegas :)

Den 1. – Las Vegas

Na náš americký trip jsme se vydali ve 4 lidech, byli jsme to já, Ruska Nastya a dva Pšonci Tomáš s Mariou. Nutno podotknout, že Maria děsně milovalo Tomáše, který ji odmítal a Nastya už druhým rokem chodí s Mexičanem z kempu, takže to byla taková malá telenovela, ale na náš výlet to zas až takový vliv nemělo. Do Las Vegas jsme z kempu letěli letadlem z New Yorku, Nastya odjížděla o den dřív jak já, takže jsme se potkali až na letišti a Poláci byli tou dobou někde v Chicagu, takže jsme je měli potkat až v LV. Let byl sice dlouhý, ale klidný s jedním přestupem v Houstonu, let vychází asi na 180 USD což na takovou vzdálenost není vůbec špatné. Do LV jsme přiletěli někdy kolem poledne a vyrazili do našeho hotelu-kasína se ubytovat. Ubytování v LV je doslova za hubičku, noc v jednom pokoi stojí asi 11 USD. Čekali jsme, že to bude nějaký humus alá brněnské koleje, ale opak byl pravdou, pokoj pro dva byl vybaven následovně: king size bed na které by se vyspali 4 lidi – 2 kusy, televize, větší než máme doma, klimatizace, krásná koupelna se záchodem a nonstop hotelový servis, v kasínu byl krásný bazén s vířivkou, zdarma odvoz do centra města a v kasínu byly mimo automatů a stolů s blackjackem taky restaurace, bary a jiné podniky, kde bylo všechno stejně jako bydlení za lidové ceny.

Po deseti minutách od toho co jsme vstoupili do pokoje nám zvoní telefon a v něm paní recepční, že prý se nám omlouvá, že mají nějaký error v systému a že nám musí dát pokoj jiný, úplně stejný, ale kousek vedle, protože náš už má někdo zamluvený a jako omluvu za zmatky nám na účet pokoje připisují 20 doláčů, které můžeme v kasínu projíst kdekoliv budeme chtít. Takže nám to začalo víc než skvěle. S Nastyou jsme čekali na poláky, kteří měli dorazit až kolem půlnoci, tak jsme vyrazili do města, podívat se na Strip, což je centrum LV, kde jsou všechny veleznáme kasína a kde to prostě žije. Na mapce to vypadá, že je to pár kasín vedle sebe a že to projdete ani ne za pár minut. omyl, dvě hodiny nám nestačily, abychom se prošli kolem všech kasín, jednak jsou děsně velké, jednak je tam děsných lidí a člověk se musí i na chodníku procpávat davy a jednak je tam aji v deset večer takové vedro, že když jdete rychleji jak slimák, tak se potíte jak prase. Každopádně po vysednutí z tranzitu, který nás do srdce Las Vegas dopravil se mi zatajil dech a kdyby nebylo toho vedra, asi by mě i zamrazilo. Takové Times Square v NY je ohromné a všudypřítomné bilboardy a neonové světla jsou bezkonkurenční, ale pořád, oproti Vegas je to hadra, každé kasíno hraje jinými barvami, před Belagiem tryskají do 30 metrů fontány, před Trasure Islandem je řeka na které jezdí opravdová loď s piráty, před kasínem Paris stojí Eifelova vež, sice jen poloviční, ale stejně, prostě je to něco úžasného. Atmosféru doplňují malí podsadití hispánci, kteří v rukách drží malé kartičky s nahými děvami, klepou kartičkama o sebe a snaží se vám je podstrčit. My jsme se tedy krátce prošli a zamířili zpět do kasína, dke už na nás čekali Poláci. Zašli jsme na jedno pivko, pěkně hnusné pivo, ale v “irské” restauraci, kde obsluhovaly slečny v pseudo-irském kroji se sukní více kratší než delší měli fajn nabídku, od 3 odpoledne až do 12 večer tam probíhala happy-hour, takže měli všechno za polovinu, dali jsme si teda nachos za 4,5 USD, který bylo tak velké, že jsme všichni čtyři byli plní k prasknutí a šli spát.

Den 2.

Ráno jsme se probrali, hodili do sebe lupínky, které jsme nakradli v kempu a vyrazili do půjčovny pro naše autíčko. Byli jsme hodně zvědaví co nám dají za typ, byla to jakási malá červená KIA, mohlo to být lepší, ale za ty prachy, no co bychom mohli chtít. Auto jsme hned využili a vydali se na výlet k nedalekému Red Rock Canyonu, řidičem byla pro tuhle etapu Nastya, já jsem dělal navigátora a popravdě jsem byl z jejícho řízení trochu nervózní, ale řekl jsem si že jí do toho nebudu kecat a nechám se vézt. Canyon byl asi půlhodiny cesty pouští, která obklopuje celé Las Vegas, na cestě není nikde nikdo a tak se nějak stalo, že Nasti ujela noha na plynu a najednou za náma blikají majáčky. Hodinu na cestě a už průser, Nastya zastavila, stáhla okýnko ke kterému přišel mladý pan policajt, který hned jak nás tam tak uviděl se pousmál. Požádal nás o papíry a ptal se, jestli víme co jsme provedli, popravdě nikdo z nás netušil, že jsme si to fičeli něco přes stovku, ale pan policajt nám sdělil, že jsme v 50 jeli 76 (je to v mílích bzw.) a že je to tak na sebrání řidičáků. Nastya začala kulit psí oči a vyprávět pohádku jak poprvé řídí v Americe, že to auto je půjčené a že nic nevěděla atd. Policajt si zhluboka oddychl a zeptal se jí, jestli ví jak funguje omezená rychlost, Nastya bleskově odpověděla že ne. On se usmál a začal vysvětlovat…Podívejte se, tady na kraji cesty máte značky, tam je napsané Speed Limit a pod tím číslo, tady v autě máte tachometr a na něm taky čísla, ta značka znamená, že ta vaše ručička nesmí ukazovat víc, chápete? Nastya přikývla a začla se děsně omlouvat, že to fakt netušila. Policajt mávl rukou a řekl ať si na to dáváme majzla a ať radši jedem. Nastya něco rusky prohlásila, dle mých chabých znalostí ruštiny to bylo něco jako “kurva to se mnou málem seklo” a jelo se dál. Poláci měli navečer koupené lístky na nějakou show a my s Nastyou jsme se šli projít a prozkoumat další kasína. Večer jsme se opět sešli v našem home kasínu, dali si večeři a šli spát.

Den 3.

Na další den byla naplánovaná cesta na Hoover Dam, kdysi největší vodní přehradu na světě, cesta tam trvá asi hoďku. Přehrada je vybudována uprostřed obrovských skla, nad ní vede obrovský dálniční most a samotná hráz, která je taky cestou rozděluje dva státy Nevadu a Arizonu, myslím teda… Pohled na ohromnou stěnu hráze nahání opravdu strach a vůbec celá stavba je k neuvěření, jak to ti Amící mohli v těch letech postavit… Prošli jsme se po hrázi a autem pokračovali na vyhlídku na jezero, které se nachází poblíž. Výhled to byl opravdu úchvatný, bohužel ale začalo pršet a my se tak rozhodli jet zpět. Jelikož je cesta v poušti a zem kolem moc vodu nesaje, valila se všechna voda po cestě a vytvořila tak dobrou deset čísel vysokou hladinku, mě nenapdalo nic lepšího, než si ji vyfotit. Stáhnul jsem okýnko, zapnul foťák a v tu chvíli všude voda… Trochu jsem zapoměl že jedeme po dvouproudové dálnici v levém pruhu a kolem nás si to zrovna šinul kamion, takže takový dobrý kubík vody z cesty skončil v našem autě. Já jsem byl mokrý jak žoch, poláci v zadu počúraní smíchy a Nastya za volantem v malém šoku. Všechno ale dobře dopadlo, já jsem si převlekl triko a jelo se dál. Po příjezdu do kasína jsem se vydali do centra. Chtěli jsme si vzít taxík, ale pingl u kasína nebyl schopný žádné taxi chytit a tak nám po 5 minutách povídá. Podívejte se, za taxík dáte asi 15 doláčů, my tady máme limuzínu, když řidičovi dáte 20 babek, tak vás tam taky zaveze. Pět dolarů sem, pět dolarů tam, už jsme seděli v limuzíně a jako páni si to valili v komfortním voze do centra. Tady jsme si dali nějaký koktejl, podívali se kolem a jeli zase zpátky, všichni až na Mariu, která se rozhodla zůstat v centru. Na další den byla naplánovaná dlouhá cesta ke Grand Canyonu, takže Nastya se chtěla vyspat a já tušil, že budu taky muset řídit i když auto bylo napsané jenom na ni, tak jsme tam Mariu nechali a šli se vyspat.

Den 4. – Grand Canyon

Na Grand Canyon je to asi 500 mil cesty z Las Vegas a proto jsme si přivstali. Sraz s Pšonkama byl dole ve vestibulu, samozřejmě přišli pozdě a navíc Maria byla bílá jak stěna, jelikož se vrátila asi ve tři ráno s dobrou dvojkou v krvi. Nakonec jsme se ale i malým spožděním vydali na cestu. Cesta vypadá asi takto, tři pruhy v každém směru, cesta rovně, všude poušť a hory a nikde ani živáčka. Takže cihla na plyn, nastavit limit 100 mil za hodinu a jelo se. Cesta nám trvala něco kolem 6,5 hodin, jelikož jsme jednou stáli kvůli zvracející Marii, jednou na vyhlídce a asi dvakrát na pumpě, mimochodem benzín je v Americe za hubičku, za galon (zhruba 4 litry) dáte 3,5 dolaru. Na Grand Canyon jsme přijeli z jižní strany, dojeli k turistickému centru a šli se na tu velkou ďúru podívat. Pohled je to opravdu nezapomenutelný, ohromný, skvělý a když vidíte tu velikost (Canyon má nějakých 300 kiláků na šířku) tak si rázem připadnete jako nicky. Udělali jsme několik fotek na okraji canyonu, kde opravdu sedíte na šutru a pod váma je kilák díra dolů na dno a vydali se nazpět, počasí taky nebylo zrovna ideální, což požitek z canyonu trochu kazilo, ale i tak na ten pohled asi nikdy nezapomenu. Jelikož Nastya vypadala docela utahaně, navrhl jsem, že když už bude noc, že budu řídit já, snad že nás nikdo nestopne a nebude kontrolovat pojištění. Tak jsem poprvé usedl za volant a cestu kterou jsme jeli 6,5 hodin jsem dojel pod 5. Přecejenom dálnice kde jedete jenom rovně a nikdo nikde není vaši nohu nenechá chladnou a tak jsem naši Kiu ždímal co to dalo a ono to docela dalo, takže jsme doma byli coby dup.

Dojeli jsme zrhuba o půlnoci a další den jsme měli naplánovaný přejezd do LA přes Death Valley, takže opět dlouhá cesta. Protože jsme ale v kasínu do té doby vyzkoušeli jenom trapné slot machines, na kterých se hraje o centy a nic se nevyhrává, řekl jsem si, že se hecnu a zajdu na blackjack. Původně mě odrazoval fakt, že minimální vklad na jednu hru byl 5 dolarů, řekl jsem si ale co, koupím čtyři žetony za dvacku a jdu to roztočit. Sedl jsem si ke stolu, kde už hráli dva číňani a jeden američan, který pořád něco vykládal. Blackjack je obyčejné oko, tedy 21, takže nic složitého, ale u stolu se to hraje tak rychle, že rpvních pár her jsem vůbec nevěděl, co se to tam děje. Navíc se u stolu s krupiérem nemluví, ale ukazujete mu gesta, takže jsem je musel nejdřív od kolegů u solu pochytit a párkrát se mi za to i smáli, ale velice rychle jsem tomu přišel na kloub. Nevím jestli to bylo začátečnické štestí, ale z nějakých 20 her jsem jich 18 vyhrál, jednu remizoval a jednu prohrál a najednou přede mnou ležela kupa žetonů. Bylo zhruba tři ráno a Nastya stála za mnou a čekala kdy půjdem spát protože ona už svojich 20 doláčů u vedlejšího stolu prohrála. Donesl jsem tedy své žetonky k výplatnímu okénku a paní mi nazpět podala 92 dolarů. To je docela slušná suma, takže celý štastný jsem šel spát. Spokojen s celým Las Vegas jako s nezapomenutelným městem plným života, turistů, strip barů, karentích hráčů, párty a kdo ví čeho ještě…

Fotogalerie