Trip no.5 – Saaremaa

Jakožto svůj poslední výlet, který v Estonsku podniknu jsme si naplánovali trip na Saareamu, což je největší estonský ostrov. Tři dny, jeden den klasická prochajda po památkách, další den výlet na kolech, a třetí oddechový vycházkový. Zabookovali jsme teda ubytování a ve složení já, Renča, Ondra, Anička a Pája jsme vyrazili busem směr Kuresaare – hlavní město ostrova s dechberoucí populací něco kolem 5 tisíc obyvatel když počítáte i všechny psy. Hned od vstanutí mě trápil opět můj neposedný břuch a ani Endiaron v alianci s Immodiem, tedy špunt pevný, že by i prešovský beton záviděl, nepomáhal a při každé změně lokace mou největší prioritou bylo dostat se do bezpečnostního perimetru 5 metrů od záchodu, kdyby se náhodou blížila pohroma. Cestou se to naštěstí nějak utřepalo a mé gatě i hrdost zůstaly neposkvrněny. Naše ubytování bylo přímo v centru města, nebo spíš vesnice, chvíli nám trvalo než jsme ho našli, ale nakonec jsme byli u dveří s předstihem 30 minut než udávaly informace o nejdřívějším možném check-inu. Řekli jsme si tedy, že to zakempíme než někdo příjde na zahrádce před domkem. Během čekání však někdo náhodou chytil za kliku a zjistili jsme, že je otevřeno a vevnitř nikdo není. Bylo nám trochu blbé jít se ubytovat jen tak a tak jsme pořád čekali dál. Ani kolem 2, kdy jsme tam měli být však nikdo nepřišel a tak jsme vzali mobil a zavolali majitelovi. Ten nám sdělil, že už od desíti je byt otevřený, klíče jsou zezadu v zámku a můžem se kdykoliv ubytovat. Na otázku kdy přijde abychom mu dali peníze překvapivě odpověděl, že dneska se mu už nechce, další den jsme řekli že tam nebudem, jelikož jedem na kola, tak on že se teda ukáže až třetí den, proč taky ne že, pohoda klídek Estonsko. Bytček byl nadstandardně krásný a vybavený, dvě ložnice, plazma, kuchyňka s 4! sporákama a velkýma, obří lednička s nedopitou Amundzenkou uvnitř a hlavně dámy a pánové vlastní sauna. Odpoledne jsme si šli projít městečko, sednout na chvíli k moři a pak nakoupit na večeři a samozřejmě taky něco na spláchnutí večeře. Večer se tedy navařilo, otevřelo pivo a pustil se film. Po filmu jsme si řekli že tu saunu musíme ozkoušet a protože Ondra byl po operaci slepáku a Páji sauna nedělá dobře, zbyli jsme jako saunovači já Anička a Renča, což bylo přesně akorát, protože sauna bylo pro tři lidi. Chvíli trvalo než se to tam rozhajcovalo, ale za několika minutách to docela stálo za to. Dovnitř jsme si vzali vychlazené pivo, které bylo v tom pekle jako nebeské pohlazení a tak do nás docela teklo, jenomže v tom vedru jde i pitomé pivo docela do šišky a tak jsem se cítil v laufu už po pár vypitých decilitrech. Naštěstí studená sprcha do které jsme běhali každých asi 15 minut dala člověku pěkně přes držku a zase srazila hladinku, takže všechno bylo ól rajt. Pěkně vysaunovaní, najezení a hydratovaní jsme zalehli do hajan a my všichni ve vteřině spali a spali a spali.

Druhý den jsme měli naplánovaný výlet na kolech. Dle mapky, kterou jsme získali v místním info punktu jsme měli na výběr ze 4 tratí v rozmezí 106 až 190 Km. Jali jsme se tedy výpočtů, kolik tak asi za den ujedem. Ostrov je jako celé Estonsko placka, takže žádné kopce ani stoupáky, což ve mě vyvolalo dojem, že určitě tak 20 až 25 kiláků za hoďku dáme. Odhady ostatních byly menší nebo větší než moje, ale nakonec jsme se rozhodli to nehecovat a jet tu nejkratší trasu 106 Km. Jako správní Češi jsme si ráno vyrobili svačinku, bohužel řízky to nebyly, ale i chleba s máslem je lepší než drátem do oka a vydali se do půjčovny kol. Tam jsme vyfásli kola, na kterém se u nás v Rožnově projíždí lidé staršího věku, nepřevyšující rychlost několika stovek metrů za hodinu a většinou je kolo použito jako pojízdný držák na tašky spíše než aby se na něm opravdu jezdilo, tedy jednoduše řečeno, kolo na kterém bych si 106 Km výlet určitě neplánoval. Ale co se dalo dělat, vyjeli jsme. Cesta byla prvních několik kilometrů moc krásná, přírodu tam mají opravdu pohlednou, cyklostezka zjevně byla postavena z nevytunelovaných fondů EU, takže kvalita taktéž vynikající, počasí nám přálo, sluníčko svítilo, pofukoval lehký větřík, takže takový letní pohodový ideál. První náznaky problémů ovšem začly někde na 20 kilometru, kdy jsem začal cítit, že se má zadnice jaksi moc nekamarádí se sedlem a postupem času jsem zjišťoval, že se to zřejmě s přibývajícími kilometry zlepšovat nebude. Lehce před půlkou trasy náš peloton opustila s technických a jiných důvodů Pája, která to otočila zpátky domů a tak jsme pokračovali jen ve 4. Naší zastávkou v polovině trasy byl jakýsi maják, ke kterému jsem se začínal pořád víc a víc těšit, jelikož mi byla už po 40 kilometru na řiť třeba omluvenka a taky se začalo ozývat mé zranění kolena z ruského tripu, což nebyla vůbec dobrá kombinace. Naštěstí těch pár posledních kilometrů uteklo jak nic a my jsme konečně zastavili a dali nohám spočnout. Vytáhli jsme sváče, nadlábli se a na chvíli to zalomili pěkně kousek od majáku s výhledem na moře. Po té co jsme usoudili, že je odpočívání už dost jsme ještě došli na konec poloostrůvku, který byl lemován krásnými oblázky, Makarská hadra, udělali pár fotek do rodinného alba a vydali se na cestu. Domů zpátky to bylo stejně jako jsme dosud urazili, takže dobrých pár hodin šlapání a už po několika minutách nám všem nohy začaly tuhnout, frekvence zastávek se zvětšovala, voda pomalu docházela a to jsme ještě nevěděli co nás čeká dál. Jelikož jsme během přestávky všechno snědli a díky vedru chlemstali vodu jak o život, byli jsme na suchu s pitivem i poživatinami a tak padlo rozhodnutí zastavit se v obchodě v nejbližší vesnici. Problém ovšem byl, že všechny vesnice se sestávaly ze značky počátek vesnice, s trochou štěstí jednoho nebo dvou baráčků, někdy ovšem jen pár stromů a značky konec vesnice a tak obchod ani vytoužená koupě nikde. Navíc jsme po několika dalších ujetých narazili na velice zajímavou značku, na které byla nakreslená cesta, která v půlce skončila a následovaly jen obrysy krajnice. Smáli jsme se, že určitě to znamená konec světa, jenže smích nás docela přešel, když dalších 10 kilometrů byl povrch cesty namísto asfaltu vystlán šterkem, který mě osobně sebral poslední zbytky sil. Všechna čest Aničce s Renčou, které šlapaly bez jediného pípnutí dál a dál. Na 70 kilometru ovšem přišla krizovka. Asfalt na cestě byl už zpět, ale síly definitivně pryč. Rozhodli jsme se to zakempit pod břízkama na pravoboku, kola hodili o zem a padli na zem, Ondra vytáhl kus suchého chleba coby náš poslední kus jídla a podělil ho mezi všechny čtyři hrdiny našeho příběhu, takže každý dostal zhruba stejně jako když z mostu hážete kusy chleba kačenám, ale i tak, pořád lepší než drátem do oka. V nohách jsem měl pocit jakoby právě vyjely z prešovské betonárky, víceméně jsem je nemohl nijak ovládat a každý pohyb znamenal výkon hodný Ramba. Podle výrazů v obličejích mých spolušlapatelů jsem vytušil, že zřejmě mé pocity mezi sebou sdílíme a tak jsme tam takhle jako banda trosek seděli asi 15 minut. Po chvilce debaty nad tím, kam bychom chtěli aby naše mrtvé těla rozprášili po kremaci a tom kolik naše rodiny dostanou z pojistky pokud tam exnem jsme se sebrali a vydali se opět k cíli. Snad tomu osud chtěl, abychom po tom krásném světě ještě chvíli chodili a po asi 15 minutách se zjevila vesnice s lidským osídlením a obchodem. Koupili jsme kilo sladkého, pití a zmrzku, což nám vlilo novou mízu do žil a jako noví jsme byli za hoďku doma. Uvařili jsme večeři, otevřeli zbylé piva z předešlé noci, roztáhli gauč a na něm spočinuli k shlédnutí několika filmů. Každý opět vypadal, že má před sebou poslední hodinku a ti stateční, kteří se vydali nebo byli nuceni vydat se na záchod se pohyby naprcaného kačera a za pomoci všech svalů až na ty na nohách komicky potáceli sem a tam. Po dvou filmech jsme se to rozhodli zabalit a jít spát. Probuzení ráno bylo docela těžké, hlavně opět pro nohy, venku navíc trochu pršelo, ale to nás neodradilo a vydali jsme se poznat místní hrad. Bylo docela překvapující, že vevnitř se mísilo přírodovědné a historické muzeum s vitrínami věnovanými okupaci, komunismu a nacistům. Při prohlídce jsme nějakým způsobem ztratili Renču, ale nakonec se zase našla jako poslušné dítě u východu, takže všechno v cajku. Po hradu jsme to ještě vzali přes historický kamenný most, které byl zajímavý asi jako hovno v trávě a pak rovnou na autobusák, kde jsme museli poslat Aničku domů, jelikož ji čekala praxe. My jsme ještě došli “domů”, dali oběd a čekali na majitele, který si měl přijet pro peníze. Kolem smluveného času venku zastavila Audinka, do bytu vešel mladý sympatický chlápek, vrátil nám drobné, řekl ať klíče necháme v zas v zámku a dal nám sbohem. Estonci mají prostě trošku jinak v paži než u nás ve střední Evropě. Zamávali jsme teda našemu super-duper ubytování, koupili lístky a vydali se autobusem opět zpět pevninská část Estonska – Tallinn…