Estonský počátek

Jak jsem v minulém příspěvku naznačil, započal jsem před dvěma týdny další ze svých cestovatelských dobrodružství a to opět na mrazivém východě, tentokrát ale trochu dál od Sibiře a to v estonském Tallinnu. Docela zničen cestou auto-buso-letmo až na Tallinnské letiště jsem se v pátek 24. ledna odpoledne vybelhal se svým zavazadel vážícím na chlup přesně 23Kg i s litrem díkybohu přeživší slivovice do příletové haly, kde na mě čekala Trinn, má tutorka, která mě spolu s mým za chvíli už spolubydlícím Čechem, co přiletěl tím samým letadlem, vyvedla ven z letiště do tvrdé estonské reality směrem k naší ubytovně. Tallinn je městečko malinké, asi tak jako Brno, takže cesta z letiště trvala něco málo přes 15 minut a už jsme byli doma. Naše ubytovna nejsou přímo koleje, ale je to ubytovna, kde bydlí většinou zaměstnanci bezpečnostní služby G4S, od jisté doby námi zvaná G-Force [babi čti džífórs]. Hned jsme zamířili za místním správcem Kalevem (Kalev se tady mimochodem jmenuje skoro všechno, lidi, čokoláda, dokonce sem to viděl i na dresech veslařů) podepsat smlouvu. Kalev je v pohodě týpek co sice anglicky moc neumí a když po něm něco chcete tak vždy odpoví akorát “Tommorow”, ale zatím tu nebyl žádný problém. Jelikož jsou Estonci děsní geekové, funguje tady všechno na kartu. Občanky mají jako čipové karty, v MHD mají karty, v obchodě mají karty, v muzeu vyfasujete kartu, která vám pak na email pošle informaci o všech exibicích, které jste viděli a docela se divím, že se tady záchody pořád splachujou čudlíkem a taky ne kartou. Takže i my jsme jednu dostali, abychom se dostali do našeho pokoje. Bližší popis i s fotodokumentací přinesu časem. Jelikož jsme byli docela mrtví, šli jsme skoro hned spát.

Druhý den jsme byli opět našimi tutory provedeni starým městem a okolím. Staré město je moc pěkná část města, ve které si připadáte jako ve středověku a i když ho projdete asi za 5 minut, stojí to fakt za to. Mimo staré město je v Tallinnu taky velká turistická pecka místní přístav, který v době olympiády v Moskvě sloužil jako závodiště fregat. Proto tady postavili monstrózní betonový kolos v typickém kýčovitém komunistickém stylu “beton? ještě ho tam přidej…jak velké? ještě trochu větší”, který vevnitř skrývá snad nějaký sál a když vyšplháte velké schody, spatříte výhled na moře a celý Tallinn. Rád bych podotknul, že první týden byly teploty kolem -18 a semotamo ta svina mráz lízl aji -20. U moře pěkně fučelo, takže nám mrzly nejen rypáky a tak jsme to otočili a pelášili zpátky. Bylo nám vysvětleno, kde je obchod, zastávka a takovéhle drobnosti a už jsme byli vypuštěni jen na pospat divokému Estonsku. Večer jsme se na pokoji potkali s našima spolubydlama, kteří minulý večer přišli až někdy kolem 4 ráno, takže jsme se jaksi nepotkali. Vedle bydlí Portugalec s Madarem a jak jsem snad už zmiňoval, jsou to oba v klidu borci. Neděle se nesla v duchu odpočinku a popravdě vůbec netuším co jsme dělali, každopádně večer jsme měli první pokojový sněm a klábosili jsme až někdy do rána na rozličná témata zasahující od společenské problematiky až po nesmrtelnost chrousta v nekonečném vesmíru.

V pondělí jsme šli poprvé do školy, kde celé dopoledne probíhala orientační schůzka, kde nám byla představena škola, vysvětleny všechny detaily o studiu, řečeno že si máme dávat pozor na divné pány s ostrýma zoubkama a nebrat si od nich bonbóny, že za močení a plivání na veřejnosti jsou tu pokuty a že bude kosa ještě nejmíň týden. Po vyčerpávajícím odpoledne byla podvečer v plánu první seznamovací párty, kde se sešlo všech asi 120 erasmáků. Jakási parta zrzavých pseudovalachů zatančila národní tanec, pí. ředitelka studentského sdružení měla proslov a šlo se na soutěže. Náš stůl složený z našeho pokoje a neměcko-francousko-italsko-holandského uskupení holek, vytvořil neskutečný a obětavý tým, který samozřejmě celou soutěž vyhrál. Soutěž byla vskutku jednoduchá, byl to typický taneční battle, ve kterém šlo především o to zaujmout. Nevím jestli tady na severu všem zamrzla kreativita, ale i když jsem byl hlavním choreografem naší bandy já po pár pivech, neměli jsme žádnou konkurenci. V prvním kole jsem roztočil mého malého portugalského spolubydlícího na hlavě alá break dance, v druhém jsme vzali holky na ramena a tančili Makarenu a ve třetím jsme předvedli ragbyovou Haku. No co vám budu povídat, aplaus ve stoje, blesky fotoaparátů, rozhovory na kameru a 50 procentní sleva na jakýsi estonský večer v kapse.

Úterní ráno bylo opět ve znamení orientačního meetingu, tentokrát se mluvilo o místním ISu. Estonci dle mého na každém kroku kompenzují fakt, že je jich málo a žijou v pidi zemi a tak nemá místní univerzita jeden IS, ale hned tři. V prvním se registrují předměty, v druhém jsou rozvrhy k předmětům a ve třetím sylaby, suma sumárum bordel, že by si z toho i prase hodilo mašli. S registrací předmětů a následným zjišťováním kdy vlastně mám do školy jít jsem válčil týden a teď jen doufám, že opravdu hodiny jsou jen tehdy kdy myslím. Jelikož vybavení kuchyňky na naší ubytovně bylo po příjezdu následující: štamprle 1 kus, vidlička 1 kus, rozhodli jsme se kolektivně vydat na nákup kuchyňského vybavení. V místním megamarketu jsme udělali kauf století a za celkovou sumu 40 EUR jsme nakoupili tolik věcí, že by se i Zdenda Pohlreich rozplakal radostí. Momentálně máme kuchyň vybavenou tak, že nám ji celé patro závidí a co na tom, že wok pánev je už celá připálená a dvakrát jsme spustili požární poplach. Každopádně večer proběhl první křest kuchyně a první společná, teplá večeře, která byla jedním slovem wunderbau, protože do té doby jsme žili na chlebu a nutele.

Ve středu jsme se byli jen projít po městě a následně jsme si dali oddych, jelikož nás ve čtvrtek čekal všemi očekávaný Pub Crawl, což je to samé jako Tour de Pub. V estonské verzi to vypadá takto, mapa, 5 jmen hospod, které musíte najít, splnit tam úkol a jít do další. Všichni Estonci se chvástali jaká to nebude drsňárna a že do několika hodin bude v místních alejích nablito, ale nakonec se žádná takové sláva nekonala. Jak už jsem podotkl, staré město, kde se celá věc odehrávala je pidi místo, takže se celá akce víceméně odehrávala na pětníku. Úkoly se na první pohled zdály jednoduché, první dva zahrnovaly interakci s okolníma kolemjdoucíma. Prvně jsme měli sehnat co nejvíce lidí a udělat s nima grupen foto. Jednoduché že? Estonci jsou ale takový divný mračící se zatrpklý národ, takže když se k někomu an ulici nadšeně přihrnete a zeptáte se ho jestli má minutu čas na fotku tak vám řekne, že sorry, ale že spěchá na bus (a šnečím krokem pokračuje v chůzi) nebo že na takové věci nemá věk, popřípadě na vás čučí jak na puk jakože proč by se měl fotit a ještě k tomu s lidma a cizíma lidma?! Další úkol byl posbírat co nejvíce telefonních čísel, které musí být zvěčněny propiskou přímo na vás a čím intimnější místo, tím víc bodů. Já osobně jsem začal zlehka, rukou, pak jsem se přihrnul k jakýmsi děvčatům a prosil je o číslo na břicho. Netušil jsem jak heroický výkon v přesvědčování budu muset vykonat, abych dostal devět náhodných čísel na oblast svého pupku, Herkules hadra, ale povedlo se. Napumpován sebevědomím jsem se tak vydal na epickou pout za získáním čísla, které by spočinulo kolem mé bradavky. Tady jsem ovšem opět těžce narazil na estonský beton. Přesvědčoval jsem snad deset holek, dokonce i místní barovou security, od kterého jsem málem dostal po držce, nějakého na mol Fina (stejná sebranka jak Estonci) a ani barmanka se nedala, prostě vyhrnuté tričko se v Estonsku nenosí. Připadal jsem si, že bych asi snáze naučil divokou svini českou hymnu pozpátku než dostat jedno pitomé číslo, takže jsem se na to vyprdl. Další dva úkoly byly vědomostní, takže nuda no a poslední, ten byl najít ukrytou věc, nápověda byla “ježek”. Docela jsme se snažili, já jsem ukradl z baru brčka a udělal ze sebe ježka, Ital vzal věšák na kabáty, ale nic z toho nám nebylo uznáno, až když jsme byli všichni totálně v krizi a už se na to chtěli vykašlat, objevili jsme takový ten dámský hřeben, což byl námi dlouho hledaný grál. Jako odměnu jsme dostali žalatinového panáka, což byl největší fegeš večera. Náš tým bohužel nevyhrál, tak jsme se aspoň vydali spláchnout hořkost prohry pivem (taky dobrý kentus, navíc na dvě éčka, což je nejlevnější v Tallinnu). Na koncovém místě jsme se zdrželi do ranních hodin a družně se socializovali, Slunce tady naštěstí nevylézá před devátou raní, takže se necítíte blbě, ani když jdete domů v 6 ráno.

Pátek jsme prospali.

V sobotu jsme se vydali za kulturou a šli do místního námořního muzea, které je vskutku moc pěkné. Mají tam ponorku do které si můžete vlézt a mimořádně taky speciální výstavu Titanic. V muzeu jsme blbli celé odpoledne. Na cestě domů jsme se zastavili na pivo a večeři v místním Arizona baru a šlo se domů.

Na neděli večer byla plánovaná velká párty na naší ubytovně, kdy každý něco uvaří a všeci se naládujem pěkně po mezinárodnu. Měli jsme z toho trochu strach, protože na chodbě jsou kamery, kuchyňky jsou malé a tak nebylo moc kde všechny erasmáky, kterých je tu celé patro nasoukat. Naštěstí se obětoval pokoj českých holek, který je trochu jinak situovaný a vejde se do něj víc lidí. Byl jsem až překvapený, kolik lidí fakt něco uvařilo, já osobně jsem dělal česnečku, jelikož jsem den předtím zavoněl celé patro, které se líně slézalo kolem naší kuchyně a chtělo ochutnat, ale já jsem svou večeři urputně bránil, jelikož jsem chtěl nakrmit celý náš kvartýr i s návštěvou kterou jsme měli. Párty to byla opravdu povedená, třešničkou na dortu byla ještě půlnoc, kdy můj spolubydla Pepa slavil narozky, takže jsme mu zazpívali, napili se na něho a párty se začala pomalu rozpouštět. Končili to samozřejmě Češi, dojíždějící zbytky jídla, já brynzovou pomazánku s čipsama, ostatní moji polívku a případně jiné zbytky z celé Evropy.

Tím skončil můj první estonský týden. Byl to týden náročný jak finančně (to jsem ještě nevěděl jaký bude druhý), fyzicky i psychicky. Každopádně poznat tolik nových lidí a užít si tolik srandy už se mi dlouho nepovedlo, takže jsem jen nadšen :) Pokračujeme příště, až zas budu mít před odevzdáním nějakého projektu ;)