Trip no.4 – Helsinki

Jelikož je to z Tallinnu do Helsinek tak blízko, že za tužší zimy tam člověk může pomalu dojet na bruslích, byl by hřích se tam nepodívat a tak jsem se i přes to, že jsem tam už jednou po cestě do Laponska byl, rozhodl Finskou metropoli navštívit znova. Tentokrát na celý den. Zpáteční lístek na trajekt na týž den stál lidových estonských 36 eurokaček, sebou jsem si vzal půlkilový pakl zauzených párečků polské výroby a velký krajíc italského chleba a aby se neřeklo že hraju jenom na jednu stranu, na pití jsem si koupil ruskou limonádu Bajkal, co s trochou fantazie chutná jak kofola. Plán byl vcelku jasný, ráno 6:30 jsme zvedli kotvy, kolem 9 příjezd, dopoledne procházka jižní částí, po obědě měla dorazit Renča, s tou projít severní část, pak ji nechat na pospas nějakému helmutovi se kterým jela za Helsinki stanovat a večer v 9 zase zpět. Cestování trajektem se pro mě v Estonsku stalo už takovou rutinou, že jsem to hned po nalodění zalomil kdesi na sedačce u duty free shopu a až na chvíle kdy mě budila debata bandy asi 10 Rusáků, kteří z toho co jsem v polospánku pochytil jeli do Helsinek hledat práci na lodi, jsem celou cestu prospal. V Helsinkách bylo hned po ránu nečekaně hicno, takže jsem vyhrnul gatě po kolena, vyslekl mikinu a vyrazil do ulic. Mé naplánované kolečko po historických kostelech a památkách mi vyšlo akorát tak abych ve 13:00 dorazil na místo setkání s Renčou. Abychom se našli, dali jsme si strategicky scuka u hřbitova, jelikož jsem si říkal, že akční Renču mezi těma mrtvýma snad nějak poznám. Kdo by to čekal, ani po 15 minutách čekání se slečna neuráčila ukázat a tak jsem naznal, že je čas poobědvat, jelikož to čekání ještě určitě bude chvilku trvat. Bohužel nikde na hřbitově nebyla žádná lavička a tak jsem se rozhodl posadit se na hřbitovní zídku, která byla hned vedle hlavní cesty, na které zrovna probíhala docela slušná zácpa. Nevím proč, ale po tom co jsem se začal ládovat párkama s chlebem sedíc na turka na hřbitovní jsem podle mého u kolem krokem jedoucích řidičů vzbuzoval více pozornosti než kdyby tam zrovna koncertovali Lordi. Po pár desítkách minut, sms a nakonec i telefoním hovoru jsem se konečně dočkal Reni a vyrazili jsme směr olympijské stadiony a přilehlé pamětihodnosti. Olympijský komplex dobrý, ale co si budem nalhávat, už je to jakýsi ten pátek co si tu stryc Zátopků doběhl pro ty zlaté placky, hokejová aréna taky působí spíš jako náhodně pár rozlitých Tatrovek betonu a tak celkový dojem z města byl u mě docela nízký, alespoň v porovnání se Stockholmem nebo i prťavou Rigou a Vilniusem. Vzhledem k tomu, že bylo celý den jak ve finské sauně a stihli jsme všechno co jsme chtěli projít docela rychle, rozhodli jsme se vyvalit si špeky na pláži u moře. Helsinská pláž byla moc pěkná a až na tu nohyznecitlivující svinsky studenou vodu to byl fajn relax, prostě znáte to, typická rodinná pohoda u Baltu. Ovšem co čert nechtěl, z ničeho nic se přihnala jakási finská fujara kdesi od Ruska, ochladilo se a začalo pršet. Renča okamžitě ze svého Mc Gaverovského batůžku, ve kterém když bylo cokoliv třeba, vždycky to ono vytáhla, vytasila deštník, já svoji tak trochu nepromokavou bundu a další půhodinku jsme romanticky strávili mačkajíc se pod malým deštníkem mezi urostlými kořeny neznámého finského stromu, pozorujíc kapky deště, mizející v studeném Baltském moři. Za chvíli ovšem bylo po dešti a my se tak mohli vydat zpět do města, kde jsem Réni dal sbohem a já se pomalu vydal zpátky do přístavu. Jelikož jsem to zas stihl děsně rychle, stihl jsem ještě před odplutím povečeřet zbytky lahodných párečků, ve kterých dle etikety bylo až 20 procent masa, které jsem ovšem nějak nenašel a mé chuťové buňky nezaregistrovaly. Když jsem pak nastupoval na trajekt, všiml jsem si že na něho taky vjíždí náklaďák Brumík. Velice mě potěšilo, že naše ekonomika exportuje zboží i do tak odlehlých severských zemí a ještě víc mě potěšilo, když jsem následně na palubě potkal českého řidiče onoho kamionu, který měl sebou igelitku Hruška, prostě krásný závan domova…