USA '12 - Death Valley & LA

Ať žije prokrastinace aneb pokračování Bembyho anfakinkbilívlbl tripu je tady. Docela mě překvapilo, že tady ty žvásty co tu plodím někdo čte a prý se u toho dokonce i baví nebo co, tož a protože mám zas toho na práci tolik, že nevím co dělat první, tak dělám kulové a píšu… Ještě před tím než začnu bych rád vyřkl odpověď na, jak se na internetu říká fuck, psáno FAQ, tedy frekventovaně položenou otázku, jestli je to co píšu fakt pravda, takže jo, vím že často melu kraviny a nepopírám, že si někdy něco přibarvím, ale zas spisovatel pohádek nejsem, takže fakt jo :D

Den 5. – Death Valley

Právě započal den číslo 5 našeho tripu, osazenstvo zůstává pořád stejné, tedy já, dva Pšonci a jedna Ruska. Někteří jsme o pár doláčů z Vegas bohatější, někteří ze sluníčka opálenější, z chlastu vyblitější a ze společného soužití nasranější, ale jede se dál. Našim cílem je pro tento den dojet do L.A., města filmových hvězd, ale protože cesta po dálnici přímo je trapná, rozhodli jsme se to vzít oklikou přes přírodní rezervaci zvanou Death Valley. Jen tak báj d vej, je to místo kde naměřili největší hic na světě, pokud si to dobře od pana profesora, zdravím pane Marek, z gymplu teda pamatuju. K hicu se ale ještě dostanu. Vzhledem k tomu, že jsme poznali, že řídit šest hodin v kuse je fakt otrava, tak jsme si řekli, že na tomhle úseku cesty se prostřídají všichni kdo mají řidičák a budem se střídat po pár hodinách cesty, vzhledem k tomu, že s policajtama už jsme byli kámoši, tak nám byl fakt, že auto je psané jen na Nasťu, a tak by nikdo jiný neměl řídit, celkem šumák. Z Las Vegas jsme vyjeli v ranních hodinách a dali se na cestu. Hned za Las Vegas je oblast, kterou vlastní armáda USA a za starých dobrých časů se tu testovaly atomovky, na které se dokonce jezdili dívat turisti, to bylo ale ještě v dobách, kdy se moc nevědělo nebo neřešilo, že ozáření člověku nedělá zrovna dvakrát dobře. Každopádně všude kolem cesty je poušť, stejně jako všude jinde v téhle oblasti, ale tady je obehnaná plotem s nápisama typu sem nelez bo tě jinak picnem, nebo vstup na vlastní nebezpečí a tak. Jako správný nacionalista jsem při jedné ze zastávek počůral značku majetek armády USA a pobrukujíc si Kde domov můj a úsmívající se se na celé kolo sto kiláků pouště, kde kromě nás nikdo jiný nebyl. Po několika hodinách jsme se dostali k ceduli Death Valley National park, vedle které byla značka stop a malá budka s nápisem platit zde. U téhle malé budky stály dvě auta a kolem pochodovalo zmateně několik lidí. Jak informace na budce naznačovaly, mělo se na tomhle místě zaplatit vstupné 20 amerických kaček. Každopádně nikdo z přítomných, Ukrajinci a Francouzi, jak jsme po krátkém navazování komunikace zjistili, to moc nechápal, proč jako máme platit v budce kde nikdo není a za co že to vůbec máme platit. Protože jsme ale slušní lidi, tak jsme jim tam do toho automatu chechtáky hodili, nazpátek dostali krásný papírek s díkem za placení a jeli dál. Po několika minutách jsme se dostali do hornaté oblasti, která je asi nejkrásnějším místem, které jsem kdy viděl. Hory hrály všemi barvami, místy se střídaly s pouští nebo jinými přírodními útvary a člověk si mohl ukroutit hlavu protože nevěděl kde zastavit dřív. Zastavili jsme na jakési vyhlídce, abychom se porozhlédli v klidu a ne z auta. Hned první šok nastal, když člověk otevřel dveře od klimatizovaného auta. Teplota venku byla něco slabě přes 40, takže horký vzduch valící se do auta vychlazeného pěkně na 20 vám dal řádně přes držku a věřím, že slabší povahy by to klidně i položilo. Venku stačilo asi tak 56 milisekund a byli jste zpocení jako prasata, vyjít na malý kopeček i slimáčím krokem vzalo sil jak výlet na Everest, každopádně výhled stál za to. Kolem se rozprostíralo jakési pohoří snad pískovcových(?) skal, které byly prostě neuvěřitelnou podívanou. Obrázek toho místa mám pořád před očima a teď jenom čekám, jestli ho někdy něco překoná. Zmoření a polomrtví jsme se vrátili do auta, kde jsme vychlemtali všecku, kdysi vodu, teď už čajík a jeli dál. Po dalších několika minutách cesty jsme dorazili na místní písečnou poušť, kde se zrovna konalo písečné tornádo, ze kterého šel docela respekt. Než jsme ale na místo dojeli bylo po tornádu. Zapíchli jsme náš červený kočár na parkovišti a šli se projít po písečných dunách. Byla to fakt sranda, jelikož jsem na takové poušti jak ji znám z trháků alá Indiana Jones nikdy nebyl, ale čas nás tlačil, tak jsme už jenom nafotili několik fotek nahoře bez(jen já, druhý zástupce pánského pohlaví byl nudný pošuk a holkám se do toho moc nechtělo, u Polky ještě že tak, u Rusky docela škoda…) na písečných dunách, které vypadaly přesně jak z Esquire nebo jak se ten časák co se nám občas povaluje na hajzlíku jmenuje a jelo se dál. Cesta byla ještě dlouhá a klikatá, museli jsme se vyšlphat až na vrchol dvoutisícového pohoří a sjet zase dolů, abychom se konečně dostali do vytouženého L.A. Po několika hodinách cesty osamělou pouští byl příjezd do města docela šok. Osm pruhů dálnice v jednom směru, všichni jezdí jak splašení, troubí jak o dušu a člověk aby se z toho asi posral nebo co. Každopádně díky mým brilantním navigačním schopnostem jsme se dostali na správnou cestu a dorazili do hostelu. Pokoj jsme měli docela slušný, dvě velké postele, pěkná koupelka, nebylo si na co stěžovat, až teda na prasklý rošt jedné z postelí, který jsem ale panu vedoucímu pomohl hned vyměnit a všecko bylo zas v cajku. V shopu kousek vedle jsme koupili krabicu piv Budweiser, že si uděláme pěkný večer a v Pizza hutu jsme koupili křidýlka a pizzu. Jídla bylo samozřejmě tolik, že půlka zbyla a pivo bylo tak hnusné, že jsme si každý dali po pixle a zbytek nechali v našem přenosném chlaďáku. Protože jsme byli utahaní jak malí psi, šlo se do hajan, jelikož já jsem jako všude spal v posteli s Nastyou, chvilku trvalo než se vedlejší polský páreček dohádal o tom kdo má větší kus peřiny a kdo je větší debil a mohlo se v klidu spát.

Den 6 – L.A.

Ráno jsme se probudili a vyrazili na prohlídku L.A. Naše cíle byly jasné, cedule Holywood a Walk of Fame, neboli taký ten chodník s hvězdičkama slavných. Jelikož značka Holywood na kopci nad L.A. je udělaná pěkně pitomě a baráky v L.A. sou vysoké, skoro nikde z města nejde vidět a protože jsme byli hloupí a něvěděli, kde je jediné místo z kama vidět jde, tak jsme ji neviděli. Hned po zaparkování nastal rozpol mezi Polskem a zbytkem Evropy, na kterou stranu se půjde, nechtěli jsme aby se trhala parta a chtěli jsme jít pohromadě, ale po krátkém proslovu polského Tomáše, kde vyřkl několik pádných argumentů, jsem ho poslal direkt s prominutím do prdele, ať si de kam chce, že ve čtyři má být u auta a že se s ním nehodlám pořád dohadovat. Jelikož Mariina láska k němu pořád dál planula, řekla, že raději půjde s ním a tak jsme se jako separé dvě skupiny vydali každý na jinou stranu. Chodník slávy je popravdě dost suchý, je to ulica jako každá jiná, akorát že místo kanálových poklopů máte na zemi hvězdičku s něčím jménem. Popravdě asi 90 procent jmen jsem vůbec neznal a taky mě docela štvalo že se dav lidí jdoucích po chodníčku pořád zastavoval, jelikož každý narážel do někoho kdo se zrovna zastavil, aby si udělal fotku toho svého oblíbence. Po asi hodině procházení jsme to zakempili s Nastyou v Mekáči a posilnili se tradičním studentským menu 20 Mcnugetek za 5 kaček, které vás zasytili na celý den. Pak sjme se rozhodli koupit si 3 in 1 lístek do místních muzeí a vyrazili do prvního. Bylo jím Riplyho svět věřte-nevěřte. Možná si vzpomínáte, že na ČT kdysi běžel takový nějaký šílený pořad, kde lidi dělali různé ptákoviny a rekordy, uváděl to tuším Vojta Bernadský, tak přesně všechny tyhle voloviny byly v tomhle muzeu. Musím říct, že to bylo opravdu zajímavé a po většinu času jsem buď nevěřil tomu co čtu nebo vidím a zbytek času jsem se popadal smíchy za břicho. Vzhledem k tomu, že jsem náruživý vinař, mě velice zaujalo čínské víno z myších bobků, které jednou musím taky zkusit udělat… Další muzeum byl Guinessův svět rekordů, to byl takový slabší odvar předchozího a vzhledem k tomu, že se mi nějak v břichu rozležely pozřené nugetky, tak jsem většinu času, který Nastya trávila prohlídkou trávil na WC. Posledním z trojky bylo voskové muzeum, které stálo za jednu velkou voskovou bačkoru. Lepší figuríny bych snad uplácal aji já z plastelíny, takže jsme ven pelášili jak rychle to jenom šlo. protože nám do srazu s Pšonkama ještě něco času zbývalo, koupili jsme pár suvenýrů a pak se vydali k parkovišti. po tom co Pšonci s malým spožděním dofrčeli na místo, jsme se vydali na pláž do Santa Monicy, což je část L.A. asi 15 minut autem. Byl to náš první kontakt s Tichým oceánem a protože byl už skoro zýpad slunce, do vody se nám moc nechtělo, protože byla studená jak led a my jsme sebou neměli ručníky a slunko už moc nevavilo, tak abysme nějak uschli. Protože jsme ale mladí a je nám všecko ejdno, do vody jsme stejně hupli, až teda na Mariu, která zůstala strategicky v autě, z blíže neznámých důvodů. Západ slunce byl na pláži úžasný, nebe bez mráčků, všude holky v bikinách, po pláži poskakovali pejsi chytající frisbee, no prostě jako bych byl v epizodě Bay Watch, Pamelu ani Dejvida Hajzlhofa sem ale nezahlídl, škoda. Když jsme vylezli z vody, bylo slunko už fuč a my jsme stáli na pláži mokří jak žoši a vymýšleli jak uschnout. Jelikož byly nedaleko hajzlíky, vzpomněl jsem si na gympl, kdy se náš kamarád Luboš utíral po každém tělocviku hajzl papírem, protože neměl ručník a hromadně jsme se tuto praxi vydali otestovat. Chce to fakt hodně papíru, aby se člověk celý utřel a utírat vlasy s tím fakt nedoporučuju, protože je sice budete mít suché, ale hajzl papír se rád žmolkuje a zůstává ve vlasech, obzvlášť na slečnách to pak nevypadá moc dobře. Po těžké dřině se sušením, jsme se pak vydali zpátky do hostelu a do hajan.

Den 7. – Universal Studios

Na další den jsme měli vymyšlený oddělený program, protože Pšonci už v Universalu byli v Orlandu a znovu tam jít nechtěli, šli jsme tam jenom já a Nastya a Polákům jsme přenechali na celý den auto. Dali jsme jim pokyn, ať nás v osm večer vyzvednou ať auto nerozmlátí. Vstup do Universalu je docela mastný, vyšlo nás to každého na 80 kaček, vstup do byl dvoudenní, ale my jsme měli bohužel jenom jeden den, to nakonec ale až tak nevadilo. Hned jako první jsme vyrazili na projížďku po studiu. Vezou vás tam takovým vláčkem kolem těch obrovitých studií, kde se točí všecky ty úžasné filmy a seriály, venku projedete kulisami kde se točí HIMYM nebo Zoufalé manželky, scenériemi k War of the Worlds nebo Grinchovi, ukážou vám největší zelené filmové plátno na světě, na kterém se dělají různé zpočítačované efekty a jako bonus vás pak vezmou na několik atrakcí, první bylo zemětřesení v metru. Opravdu dojedete jakoby na zastávku metra, kde se najednou začne všechno třást, ze stropu valit voda, padat a jiskřit kabely a všechno to vypadá opravdu docela živě, to je však úplné oprati 4D King Kongovi, který následuje v dalším baráku. Dojedete do studia, pořád sedíte v trolejáčku, nasadíte si 3D brýle a všude kolem vás se začně promítat film jak King Kong dává na budku nějakým velociraptoprům, nebo jak se ty bestie jmenujou. Navíc pokaždé když King Kong pšikne, zaslintá nebo na vás příležtostně spadne, buď na vás zafučí proud vzduchu, ošplíchne nějaká voda nebo se s váma celá trolejka slušně zatřepe. Tohle byla opravdu moc povedená atrakce. Před náma však čekaly další atrakce. V Universalu je jich asi 10. Každá se věnuje nějakému filmu jako např. Shrek, Terminátor, Simpsonovi nebo mumie, jsou to buď virtuální horské dráhy, kde sedíte v sedače, před váma se promíta film a vy jakoby jede, ale přitom pořád sedíte na tom samém místě. Kupodivu to působí docela reálně a takové jízda Krustylandem, kde šílený Bob honí Bárta byla fakt boží…V Universalu je taky spousta doprovodných akcí, ať už jsou to představení alá urývek nějakého filmu nebo zpěváci, tajtrlíkující zvířátka a jiné a je tam toho na jeden den opravdu dost. My jsme stihli projít tak tak úplně všechno a po devíti hodinách strávených v Universalu jsme se vydali očekávat Poláky na parkoviště. Já i Nastya jsme potřebovali být co nejdřív v hostelu, jelikož jsme oba přislíbili skypový hovor do kempu kde byl ještě pořád její míly Mexičan Greg a moje milá Ruska Irena. Časový posun mezi náma byl +2 hoďky, takže jsme nechtěli aby čekali dlouho do noci. Každopádně Pšonci měli nečekaně zpoždění asi hodinu, navíc, protože Tomáš seděl vepředu a navigoval za použití své úžasné GPS na mobilu, ignorujíc mou radu ať si kurva vezme moji mapu, kde sem vyznačil kama je to nejblíž, nás navigoval někam úplně do háje a 20 minutová cesta do hostelu trvala víc než hodinu. Všichni byli opět naštvaní a jako třešnička na dortu v hostelu nejel net, takže jsme museli do blízkého Mekáče, abychom se dovolali na druhou stranu USA a splnili, co jsme slíbili. Naštestí ještě nespali a tak jsme aspoň byli rádi, že pro změnu od těch polských keců slyšíme milé hlasy někoho jiného.

Den 8. – odlet Pšonků

Po 8 dlouhých dnech pro mě a Nastyu přišlo vysvobození, Poláci letěli domů, ne že bychom je měli neradi, ale v kempu byli přece jenom víc snesitelní, než když byli pořád spolu a imrvére se hádali( za zmínku stojí hádka z včerejšího dne, kdy se hádali stylem, že po sobě docela brutálně řvali, přičemž tvrdili, že se nehádají a že tajhle se v Polsku lidi normálně baví, pán Bůh jim dopomáhej jestli fakt jo a přitom se hádali o takové kravině, jako jestli jsou knížky od Kinga dobré nebo ne). Naštestí nastal den, kdy jsme je odvezli na letiště, dali sbohem a šáteček a po malém hi-five s Nastyou, když zmizeli oba z dohledu jsme se vydali zpět do auta. Tady v L.A. jsme auto měnili a brali nové, které bylo napsané na mě, staré jsme vrátili, jak jsme ovšem zjistili, nové jsme neměli objednané u stejné společnosti, ale u jiné, která sídlí asi kilák pryč od té první a tak jsme museli se všema heblama, které jsme v autě měli trajdat kus po L.A. pro nové autíčko. Když jsme došli, paní v půjčovně nám s politováním oznámila, že jim došly auta z ekonomické třídy, která je nejlevnější a tak nám musí zadarmo dát auto vyšší třídy. Dostali jsme Chevrolete Malibu, 2.5 motor, krásná výbava uvnitř, stříbrná metalíza, no prostě bomba autíčko. Hned po výjezdu z půjčovny jsme stáhli okýnka, pustili rádio na plné kule, nasadily černé pilotky a valili si to po cestě kolem pláže jak největší filmové hvězdy. Našim dalším cílem bylo San Diego, město úplně na jihu, sousedící s mexickou Tijuanou. Prvně jsme ještě dokupovali suvenýry, které jsme nestihli předtím koupit a pak už vyrazili za pláží do San Diega…

to be continue….