Trip no.1 – Tartu, Riga, Vilnius

Takže milí zlatí, po čase se opět hlásím ze slunného ač ještě pořád zimou zahaleného severu. Trvalo mi to nějaký ten pátek sesmolit opět něco na můj žůžo blogísek, ale znáte to, dvakrát týdně musím do školy, ve volných chvílích se učím rusky a hlavně je tu děsně akčních lidí co by pořád někam chodili a něco dělali a protože sem takový dobrák, tak je do háje přece nepošlu, žejo. Taky mě asi týden trápila rýmečka, což na náladě taky nepřidá, každopádně po několika litrech vychrchlaných hlenů a o pár platíček paralenů dál je ze mě zas chlapec zdravý jako řípa, plný energie podělit se s vámi o svá úžasná dobrodružství.

Několik dní nazpět jsem absolvoval svůj první výlet po okolí. Vzhledem k tomu, že je to tady do ostatních evropských metropolí co by flaškou vodky dohodil. Rozhodl jsem se vydat do Tartu, což je druhé největší (estonsky doslovně, jinak dost obrazně) estonské město a pak do Rigy v Lotyšsku a když už budem v tom tak i do Litevského Vilniusu. Jelikož samotnému se dobře akorát tak sere, vzal jsem si sebou malou společnost. Jednak to byl můj spolubydla Pepa, dále jsme přibrali braťa Ondreje, abychom udržovali československou pospolitost a aby se neřeklo že jsme parta teploušů a nejsme na Erasmáky dost kůl a internešlnl dobrali jsme jako čtvrtou Francouzku Rachel. Jelikož jsem oslíka, ze kterého padají eura nechal jak na sviňu doma, snažili jsme se samozřejmě najít co nejlevnější způsob jak trip absolvovat. Strávili jsme dlouhé hodiny brouzdáním po stránkách estonských drah a všelijakých cestovních společností, které nezřídka kdy byly pouze v estonštině s malým procentuálním zastoupením i v ruštině, ale ortodoxní pánbůh zaplať aspoň za ni, abychom zjistili, že bude mnohem lepší půjčit si auto. Cenově to dokonce vycházelo ještě trochu líp než se kodrcat nějakou místní Rožnovkou, ve které si beztak vozil zadek ještě Lenin a hlavně možnost jet si kdykoliv kamkoliv byla velkým plusem. Hrdými řidiči pro cestu dlouhou 1700 Km jsem se stal já a Ondrej.

Hned na úvod je třeba říct, že ta vzdálenost není žádné terno, ovšem v žádné z pobaltských republik, až na 20 kilometrů jakési cesty před Vilniusem, nejsou dálnice a maximální povolená rychlost je 90. Na každém kroku jsou automatické radary s foťáčkem, takže prostě rychlejc jet nemůžete. Jelikož je to tady velká pustá placka, je jízda docela nuda. Vlastně jedete, potkáte jeden barák kde stryc seká dřevo, pak 50 kiláku nic a pak zas jeden barák. Jediné vzrůšo to bylo v Lotyšsku, kde mají trochu jiné pojetí cest. Dle mého názoru se místní silniční síť vytvořila náhodou a to tak, že na zem někomu spadlo pár šutrů a když už tam byly, tak tomu začali říkat cesta, protože i to je lepší než jenom polňačka, to dá rozum…

Tartu

Vyjeli jsme časně ráno a protože do Tartu je to kousek, byli jsme tam někdy kolem poledne. Ubytovaní jsme byli přímo v centru, takže jsme měli “všude” blízko. Proč je to všude v uvozovkách, říkáte si? Protože Tartu je tak malé, že tam vlastně ani nic není. Tedy je to hlavně studentské město. Univerzita je hned na kopečku za hlavním náměstím, na kterém se nachází jedna z mála památek – radnice se sochou líbajících se studentů. Na druhé straně přes náměstí je takový mostek pro pěší, který má jakoby klenbu, po které prý musí přejít každý správný student. Kdyby všechno nebylo namrzlé a neměl bych strach že z něho sletím a rozflákám si pusinu o pár čísel ledu dole na řece, tak bych do toho asi šel, ale teda jindy… Po procházce jsme se vydali do muzea hraček. Člověka to trochu zamrazí, když v muzeu vidí hračky, se kterýma si sám hrál a tak i když to tam bylo moc pěkné, všichni jsme si při odchodu počítali v zrcadle šedé vlasy a lamentovali nad tím, jak jsme už sakra staří. Další zastávkou bylo vědeckozábavné muzeum AHAAA. Je to takové to tradiční muzeum se spoustou experimentů, které si sami můžete vyzkoušet a i když jsem v takových několika už byl, můžu tohle jenom doporučit, byla to fakt sranda. Večer jsme to zhodnotili na jedno točené a vydali se prozkoumat místní podniky, nakonec jsme skončili v hospodě s nejvyšším stropem na světe, která byla pěkná, ale estonské pivo tam pořád chutnalo, no, estonsky.

Riga

Cesta do Rigy byla už trochu delší, každopádně místní rádia nabízí takové hitovky, že mačkání čudlíku na změnu stanice vás zabaví na dlouhé hodiny, jen abyste nemuseli poslouchat místního Davida Haselhoffa, který z německého šmetrlincha zmutoval na litevského polárního medvěda. Po příjezdu do Rigy začalo konečně vzrůšo i na silnici, protože jsme se dostali konečně do velkoměsta, kde najednou z nulové hustoty provozu byly čtyři pruhy plné nasratých řidičů, co už chcou být doma a baštit soljanku. Naštestí jsme zdárně dorazili do hostelu a ubytovali se. Do centra to byl opět kousíček, ale už byl večer, takže jsme se jen tak zběžně prošli po starém městě a zamířili na večeři. Vybrali jsme si restauraci, která se navenek chlubila svou Lotyšskou originalitou, každopádně všichni zaměstnanci byli Rusáci. Dali jsme si po škopku místního tekutého chleba a každý si objednali nějakou specialitku. Já jsem si dal lososové bramboráky. Plný očekávání co že to bude jsem nedočkavostí vypil první těžce cenově nadsazené pivo, načež mi na stole přistály bramboráky, vedle kterých bylo cosi malého červeného. Nadšeně jsem se pustil do bramboráků hledajíc lososa, abych hned vzápětí zjistil, v nich losos není v bramborácích, ale je to nicotné červené ono, ležící vedle nich. Vypadalo to spíš že v kuchyni náhodou otřeli lososa o struhadlo a něco jim spadlo na můj talíř, ale dobře, bramboráky se docela daly. Jelikož noc byla ještě mladá, vydali jsme se do putyky, kterou doporučovala místní mapka, kde čirou náhodou dávali i hokej Kanada vs. USA. Dali jsme si po pivu a taky nám to nedalo a zkusili jsme místní specialitu – Rižský černý balzám. Podává se v normální 0,4 panáku a my k němu dostali i plátek pomeranče. Voněl trochu nedůvěřivě jako Jeggermaister ale chutí byl zcela jinde, asi tak na úrovni kapek proti kašli, pomeranč na zajedení se teda náramně hodil.

Druhý den ráno trochu poprchalo, ale to nás nezastavilo od prozkoumávání celého města. Nejdřív jsme to vzali kolem Stalinovy budovy, která je stejná jako takových těch 5 nebo kolik betonových monster v Moskvě. Pokračovali jsme přes největší trh snad na severovýchodní čtvrťokouli, který se nachází v bývalých hangárech na Zeppeliny a pak šupajdá do historického centra. Před jedním z kostelů jsme zastihli průvodce, který dělá prohlídky zadarmo a tak jsme se s ním vydali na komentovanou, asi dvouhodinovou, obhlídku. Riga je moc pěkné město, se spoustou kostelů a secesních budov a centrum je celé krásně zrekonstruované a udržované. Týpek co nás provázel toho věděl opravdu hodně a prohlídka to byla vyčerpávající. Vzal nás taky ještě na jednu malou rižskou a pak se s námi rozloučil. Jako poslední jsme se nechali vyvést na věž chrámu svatého Petra, aspoň myslím, odkud byl úžasný výhled na celou Rigu.

Vilnius

Na cestě do Vilniusu jsem se prohodil v řízení s Ondrou a užíval si sedadlo spolujezdce. Cesta opět zabrala něco kolem 4 hodin, takže žádné terno. Do hostelu, který byl opět skoro v centru a za rozumnou cenou kolem 7 éček, jsme dorazili opět večer, ve Vilniusu jsme ovšem měli dvě noci, takže jsme nikam nespěchali. Po ubytování jsme si zašli na večeři a projít si kousek centra, ale byli jsme docela znavení, takže se šlo brzo spát.

Druhý den jsme ráno vstali do mlhy. Nebylo vidět skoro na krok, ale co se dá dělat, přece nebudem sedět v hostelu jak puci. Vilnius je město kostelů, takže jsme vyrazili je všechny objevit. Jelikož byla neděle, byly všechny napráskané lidma, což aspoň trošku rozveselilo mrzutou mlhatou atmosféru. Kolem oběda jsme se dostali do centra, kde stojí ohromná katedrála a zámek. V zámku je historické muzeum, vlez byl za kačku, tak jsme tam šli. Muzeum to bylo pěkné, vyprávělo celou historii pobaltí a měli tam i zajímavé exponáty. Strávili jsme tam asi dvě hodiny a když jsme pak vyšli ven, ejhle, azuro a sluníčko. Všude se to najednou hemžilo lidma na procházce a celý svět byl najednou veselejší. Nad katedrálou na kopci stojí malá věžička, ze které jde vidět na celý historický Vilnius. V Litvě se neplatí eurem, ale litama, které jsme neměli, což nám znemožnilo vstup až na vrchol věžičky, kde bylo vlezné 5 lit, cash only, takže jsme potupně udělali fotky jen od základů věže a vydali se na kopec protější. Na tom se pro změnu nachází tři kříže, původ podivný, historka proč tam jsou ještě podivnější, ale opět krásný výhled na celý Vilnius. Po vysokohorské turistice jsme sešli opět do nížiny mezi prostý lid a přes místní uměleckou čtvrť, která je samozvanou republikou Užupis jsme to vzali na druhou stranu města podívat se na parlament a další kostelíky. Docela jsme se ten den naťapali, takže jsme to opět stočili směr hospoda, kde jsme dali večeři a po pivu. Byla to taková pěkná anglická hospůdka, kde měli i litevské pivo, o což nám šlo především. Milá obsluha a pivo na úrovni nás přinutily zůstat trochu dýl. Já jsem s číšníkem udělal ještě super kauf, kdy jsem vyměnil pětieurovku za deset jejich litevskou desetichechtákovku, což byl kurs pro mě značně nevýhodný, ale radost z výměny ho velice rychle převážila.

Kopec křížů

Cestou zpátky jsme si ještě naplánovali zastávku na Kopci křížů, která je kousek za Vilniusem. Dle průvodce a polohy jsem očekával nějaký malý kopeček s pár křížkama, ale nestačil jsem se divit. Kopec křížů je místo s největším počtem křížů (takové ty s Ježíškem pozn. redakce) na světě. Je to tam prostě kříž na kříži, velké malé, plastové, dřevěné, železné, prostě všechny. Jelikož jsme tam byli dost mimo sezonu, byli jsme tam skoro sami, až to působilo dost děsivě. Každopádně zajímavá podívaná.

Cesta zpátky trvala bohužel 8 dlouhých hodin, při kterých jsme přejeli dvě státní hranice, ale večer kolem šesté jsme se šťastni a plni úžasných vzpomínek a zážitků vrátili do našeho domovského Tallinnu. Večer jsme ještě stihli akci studentského klubu Estonian evening, na které jsme zjistili, že estonská kuchyně je vesměs stejná jako ta naše, až na to že nemáme tolik ryb a večer se pak spokojeně a s plnými břichy uložili k spánku, nachystáni na další výlet…