Trip no.3 – Hiiumaa, Pärnu

Zatímco do Estonska nám přišly tropy, místní losi se bijou o stínek a ani zapnutá digestoř nebo stížnosti Evropské Unii, že v Estonsku má být přece podle směrnic zima nám nepomáhají od toho, aby z nás lilo jako z prasat a trochu se bojíme, že nás za pár dní maminky nepustí domů, jelikož si budou myslet, že jsme cikáni. Každopádně můj čas v Estonsku se krátí ke konci a tak bylo nutné si tady ještě trochu povýletovat. Svou školní docházku jsem úspěšně zakončil a tento semestr se stal mým nejúspěšnějším za celou mou vysokoškolskou kariéru. Světe div se, mám zatím samé A, tedy průměr jedna s váhou krásných 38 kreditů. A to nemůžu říct, že bych se tady ve škole nějak předřel. Každopádně posledních pár dní se toho událo spousta, takže pěkně popořadě…

Hiiumaa

Jelikož se nám podařilo na začátku našeho semestru navázat a následně úspěšně udržet kontakt s místními domorodci, tedy spíš domorodkami, dostávalo se nám během celého pobytu spousty podpultových výhod. A jelikož jsme nejsuprovější z nejsuprovějších, dostali jsme já s mým kolegou Pepou pozvání na víkend na ostrov Hiiumaa k naší dobré známé Tiině domů. Abych zas nebyl tak sebestředný, měl s náma jet původně ještě Portugalec a Řek, ale jak známo ti jsou pořád v krizi, tak nakonec zůstali doma. Aby to byl genderově vyrovnaný výlet, vzala si Tína sebou naši další estonskou známou Siiri. Ani jeden z nás pořádně nevěděl kam jedem, co tam budem dělat, zda je to konec našich životů nebo to bude po estonsku fikaný výlet na místo, kde nic není. Cesta na ostrov nebyla nikterak dlouhá a i když jsme přejeli půl Estonska a ještě jeli trajektem, byli jsme za tři hoďky tam. Vzhledem k tomu, že Tína je taková malička blondýnka, nevěděli jsme jestli nežije v nějakém hobitím domečku v nějaké stráni, každopádně realita nás hodně překvapila. Vzhledem k tomu, že její tatík vypadá na nějaké velké zvíře, co dělá pro vládu, vypadá podle toho i jejich domek. Krásný nový dům, venku bazén, krb, grill, letní domeček, dvě koupelky, několik ložnic, lednička plná a hlavně vlastní sauna… Maminka nás přivítala večeří, u které se podávalo hovězí s bramborem a okurkovým salátem. Po týdnech stravování se “masovýma” kuličkama ala IKEA to bylo jako nebe v hubě. Z tak kila masa toho moc nezbylo, jelikož jsme si s Pepou dali opravdu záležet, abychom neurazili a nenechali zbytky, že ano. Večer jsme se prošli kolem hlavního města ostrova, které má nějakých 3000 obyvatel, takže takové slabší Zubří, podívali se do místního obchoďáku, Hruška hadr a taky jsme navštívili místní hřbitov. Taktéž jsme si vyslechli historky o tom jak tam straší, pláčou duchové a nakonec, že jsme kreténi, protože jsme se jim za to vysmáli. Po návratu domů jsem na spaní vyfasoval velké letiště po bráchovi, takže jsem spal jako beránek. Beránek po pár pivech, takže ještě líp.

Druhá den se naše skvadra quadra vydala na roadtrip kolem ostrova. Ještě předtím jsem byl ovšem požádán abych na večer naložil maso na grilování. Pro čtyři lidi nám jejich mamka koupila dobré dvě kila hovězích steaků. Chtěl jsem oslnit a namíchat nějakou ze svých úžasných marinád, ale na to co všechno doma měli, tak koření měli jak šafránu, tak jsem tam dal co jsem našel, v míře jak zrovna ruka sypala, zalil to pivem a dělal jakože je to profi marináda. Pak jsme nasedli a vydali se opravdu kolem celého ostrova. Hiiumaa není moc velká, kolem dokola je to co by Estonec na třikrát flaškou vodky dohodil, převedeno do metrických jednotek asi 130 Km. Cestou jsme zastavili na mini kopci křížů, pláži s obří houpačkou kam chodí celý ostrov kalit na rovnodennost, kdy tady nezapadá Slunko, vylezli jsme si na maják, ze kterého jsme viděli i nejvyšší vrchol Liščí Horu, ležící závratných 68 m.n.m. Na oběd jsme se zastavili v jedné z místních hospůdek, kde jsme si dali domácí pivo a kus žvance. Pivo chutnalo jak už jednou jetý mošt a žvanec mohl být trochu větší, ale jelikož maminka zakázala Tíně ať cokoliv platíme, měli jsme to v ceně výletu, tak proč by ne… Na majáku jsme si koupili ještě jedno pivko místní výroby, které jsme otevřeli večer, na spodku byl usazený kal neidentifikovatelného původu, ale pít se to dalo. K pivu jsme hodili na grill maso z mojí marinády tutti frutti, která byla výborná i přes už zmíněnou těžkou čarovnost její přípravy, asi na to mám prostě talent. S představou, že takovéhle maso další víc jak měsíc jíst určitě nebudem jsme se narvali jak nenažraní křečci, chvilku poseděli a následně si dali partičku karet. Holky nás naučily nějakou pofidérní hru, kterou do dneška pořádně nechápu a hlavně podle mě v ní nemají jasno ani ony samotné, každopádně po několika hrách sem tomu přišel na kloub a další den ráno při cestě zpět na trajektu při opakované partii jsem hernímu stolu, kterým byla židle uprostřed chodby, zcela dominoval.

Pärnu

Další z našich mini výletů byl směrem Pärnu, městečka ležícího na západě u moře, největšího letoviska v Estonsku, kam jezdí prachatí Rusové utrácet své těžce zarobené děngi. Nás chudé Čechy to tam ovšem táhlo taky. Jednak jsme se dozvěděli o super pizzerii co tam mají a taky jsme si chtěli vyvalit pupek na pláži a smočit palce v ledovém móřu. Jelikož jsme byli 4 a nechtělo se nám dávat prachy za autobus, rozhodli jsme se stopovat. Rozdělili jsme se na dvě úderné skupiny. Já s Ančou a Pavel s Denčou. Rozhodnutím grémia byla naše grupa první na řadě a tak jsme si stoupli k hlavní cestě s krásnou cedulou a můj druhý stop v životě začal. Uběhlo deset minut, dvacet, třicet, Anča vytáhla sváču, čtyřicet, až konečně po tisíci projetých aut s řidiči kroutící hlavou jakože sorry, vezu na zadní sedačce mlíko a rohlíky, vás vzít nemůžu, nám zastavili jacísi dva Estonci. Na dotaz v angličtině jestli jedou do Parnu se nám dostalo odpovědi, že jo, ale ne do centra. Tak jsme nasedli a jeli, druhá skupinka po nás chytla stopa asi za 48 sekund, takže jsme byli trochu naštvaní, ale jeli jsme. Jenže ne moc daleko. 60 Km před Parnu na benzínce Estonec zastavil a řekl že tady teda končí. Ne-centrum Parnu jsme si představovali trochu blíž Parnu, ale čert to vem. Popošli jsme kus po cestě, druhá grupa nás mezi tím minula v autě a my zas zkoušeli štěstí. Po pár minutách Anča začala plést nudou a zoufalstvím, že nás nikdo už nevezme a zemřeme v Estonské buši uprostřed ničeho, věnec z pampelišek, načež k nám přicouvalo nějaké auto. Radostí jsme do něho skočili, vevnitř seděl jakýsi upovídaný drevosústruhár z Parnu, se kterým jsme po zbytek cesty probrali Ukrajinu, zimu, moře, rozdíl mezi finštinou a estonštinou s živým vstupem Fina po telefonu, že Rusáci jsou divní a jiné závažné filosofické témata.

Cesta teda trvala asi hodinku a něco a už jsme byli na hlavním náměstíčku. Jelikož jsme byli všeci dost hladní, byla první zastávka pizzerie. Po troše zmatků v orientaci, hledáním v mapě Tartu místo Parnu a několika jízlivých poznámek na dámskou orientaci jsme už seděli na místě a čekali na vyhlášenou nadýchanou pizzu. Ta na stole přistála po několika minutách. Byla opravdu výborná a hlavně tak velká, že i jedoborci mého kalibru si museli nechat nedojedenou čtvrtku zabalit. S plných břichem jsme se vydali na pláž, která je moc hezká, s bílým pískem, akorát trochu divná. Na vnější hranici pláže jsou po celé délce velké písečné duny, ve kterých sídlí místní nudisti, většinou důchodového věku a tak se několikrát stalo, že jsme spatřili věci, na které jsme nebyli zcela psychicky připraveni. Na pláži jsme se vyblbli na houpajdě, na které jsme si všichni přivodili menší či větší zranění, dali partičku karet v písku, chytli trochu bronzu a jako třešničku se nakonec vydali i do moře. Teplota řekl bych tak akorát na vychlazení piva, po delším pobytu začínal moje nohy opouštět cit a vůbec, Karibik to nebyl, i tak se ale taková Anča odhodlala a skočila tam celá, respekt… Ten den bylo naštěstí hicna, takže jsme hned oschli a mohli se dát zas na cestu domů. Chtěli jsme se dostat co nejvíc z města a tak jsme zkusili štěstí s MHD. Bohužel v takovýchle prdelkovicích jezdí busy stejně často jako se Estonci usmívají a tak jsme nakonec došli na konec města po svých. Tentokrát byli první na řadě Denča s Pájou. Ti vytáhli ceduli a než jsme se my s Ančou stihli vyvalit vedle v trávě, už seděli v autě. To nás trošku namíchlo, protože jim stop trval opět pod minutu. S vidinou toho, že tam zas budeme stát jak dva tragédi hodinu jsme vytáhli naši ceduli Tallinn a ejhle, 30 sekund, první auto a už jsme taky seděli. Pán s náma sice neprohodil ani slovo, ale Anča to stejně zalomila a já i přes to, že jsem se dlouho držel s nutkáním být vzhůru jakožto správný ochránce, jsem po chvíli usoudil, že nás ten postarší pán se sendvičem v ruce a vodováhou v kufru asi nezabije a neprodá na kebab a zdříml si taky. Ani jsem se nanedál a už jsme byli v Tallinnu, pán nás vyhodil skoro před barákem, takže jsme byli velice spokojeni, spíš já, protože Anča to měla domů ještě 30 minut pěšo, ale i tak jsme usoudili že to byl velice úspěšný a pěkný výlet.