Život v dešti

Bude tomu za chvíli už něco kolem dvou a půl měsíců, co trvá mé pracovní anglické dobrodružství. Až na trojici výletů do Londýna, Paříže a Dublinu se tady ovšem každý můj den podobal skoro na chlup tomu předchozímu a abych pravdu řekl, někdy je to opruz. Abych vám přiblížil co tady vlastně dělám, bude stačit když popíšu jeden takový průměrný den, ten si vynásobte sedmdesáti a máte zhruba představu o mém celém anglickém působení.

V práci začínáme oficiálně v devět ráno. Vzhledem k tomu, že nemáme žádné píchačky a každý si tam chodí jak chce , propracoval jsem se od mých příchodů kolem 8:45 v prvních dvou týdnech, kdy krom mě a šéfa v kanclu ještě nikdo nebyl až k aktuálnímu času příchodů, zhruba okolo 9:20, většinou to záleží na provozu, počasí a taky jestli si ráno odbydu svých patnáct minut na záchodě ještě doma nebo až v práci. Abych stíhal, stával jsem původně v 8 hodin, ale jak se posunoval čas mých příchodů do práce, posunul se taky čas mého vstávání. Vzhledem k tomu, že jsem docela agilní co se týče vypakování se z baráku, jsem schopen vzbudit se 8:40 a 45 už být na cestě, takže to takhle nějak většinou taky bývá. Každé ráno do baťohu sbalím myš, nějakou sladkost, musli tyčinku na snídani, jedny suché trenky a ponožky kdyby náhodou chcalo a já byl promáčený až na řiť, protože tomu ver ,že se mi to už několikrát stalo, čapnu kolo, nasadím polskou reflexní vestu kterou jsem dostal v Estonsku a vyrážím na kole směr centrum. Autobusem moc nejezdím, protože to stojí těžké háky a už i tak tady občas na večeři okusuju omítku, takže kolo, které jsem fásl od jednoho z šéfíků využívám každý den a šetří mi dost peněz a hlavně, co bych neudělal pro své zdraví že. Co se městské logistiky týče, už se tady docela vyznám, po levé straně jsem si taky zvykl jezdit, i že brzdy jsou naopak už si pamatuju, akorát přednost zleva mi sviňa pořád moc nepasuje a se občas stane, že na mě někdo trubne, protože si to jak pán prosvištím křižovatkou, když si myslím, že mám přednost. Ale abych na sebe nebyl tak tvrdý, Angličani jezdí obecně jako prasata. Začíná to u cyklistů, kteří jezdí na červenou a všemi směry jak se jim zachce, pokračuje to u nervózních řidičů osobáků co pořád troubí a končí u posratých taxikářů, kteří naschvál blokujou krajní pruh pro cyklisty, který je skoro na každé cestě a jedou tak, že je tím pruhem prostě nepodjedete protože by to skončilo buď uražením zrcátka nebo některé z vašich končetin. Cesta mi trvá asi 15 minut a je většinou poklidná, až tedy na případy kdy prší. Pod pojmem prší myslím lije, protože tady prší pořád. Jak už jsem předeslal, několikrát se mi stalo, že jsem vyjel za sucha a do práce dojel promočený jak pomyvač po šichtě. Jednou jsem si musel dokonce dojít koupit nové trenky a ponožky abych měl aspoň něco suchého a od té doby vždycky vozím v báglu rezervu. Vzhledem k tomu že blatníky nemám a ani vlastně vzhledem ke kvantitě vody kolem vás při dešti nemají moc smysl, jsem pořád celý od bláta, ale kalhoty ve kterých jezdím mám jenom na kolo, takže je to cajk.

Pracuju v moc pěkném kanclu přímo v centru města. Náš Cleversteam tvořím já, šéf co je zároveň i programátor, ještě jeden programátor a dva designéři. Kupodivu tam nejsem nejmladší, což mě přivádí k myšlenkám, že už mám fakt asi taky roky… Vedle nás sedí ještě 4 lidi z firmy co podporuje startupy a tak nějak pod nás patří a občas do kaclu dochází CEO a dva akcionáři/šéfi Campleaders potažmo celé Smaller Earth skupiny pod kterou patříme i my. Všechno jsou to moc pohodoví lidi a i když je v kanceláři většinou ticho, tak když už se začnou bavit, tak to stojí za to. Už jsem se trochu adaptoval i co se týče porozumění přízvukům, které má každý úplně jiný, takže si troufnu říct, že tak 50 procent veškeré konverzace už chytám :D Máme malou kuchyňku s kávo/čajo varem, který frčí pořád na plné koule, protože Angličani vychlemtají během dne hektolitry ať už toho nebo toho, ledničku a dva záchody. To poslední jmenované mi dělá největší radost, protože není nad to když člověk může v klidu dělat co potřebuje a není nervózní, že za dveřma stojí někdo další v řadě… Jediné co mě štve je děsná kosa, kterou tam máme. Všichni jsou pořád nemocní, kašlou, ale chodí v krátkém tričku a to pitomé topení prostě nezapnou i přesto, že se tam sami klepou Parkinson hadra. Já se docela dlouho držel a i díky každodenní malé dávce slivovice po práci jsem si udržoval zdravého duchaí, nic ale netrvá věčně a tak jsem minulý týden taky chytl nějakou rýmičku. Proti zimě se každodenně snažím bojovat na všech frontách, kancl je velký takže než se vytopí, asi hoďku to trvá. Zmrzlé ruce si chodím ohřívat pod fukar na záchodech, jelikož třeba pod vodou to nejde, protože kohoutky jsou rozdělené a jak už jsem psal, z jednoho teče skoro pára a z druhého se dělají rampouchy. V neposlední řadě pak také přispívám k velké spotřebě čaje, protože to je jediný zdroj tepla, který dokážete dostat do sebe. Taky je fajn, že jako vedlejší efekt často chodíte čůrat, takže se aspoň trochu protáhnete od práce.

Šichty kancelářského plebsu jsou osmihodinové, teoreticky. Většinou jsem to já kdo tam opravdu zůstává celých 8 hodin a pak šéf, který se mi svěřil, že někdy je v práci už ve 4 ráno a zůstává tam až do večera, je to trochu workoholik, co si budem povídat… Někdy kolem poledne si vždycky zajdu na oběď. Typický anglický oběd je sandwich a tak v tom samozřejmě frčím taky. Většinou si skočím do Tesca, které máme za rohem na “Meal deal” což je sendvič, pití a nějaké ovoce nebo brambůrky k tomu. Stojí to 3 anglokačky, lepší poměr výkon/cena neseženete. Že jsem ale pořád chlapec ve vývinu a mívám docela hlad, takže poslední dobou si k meníčku kupuju ještě něco z “teplé přihrádky”. Je to prostě regál, kde je udělané jídlo, které se udržuje teplé. Vždycky mě fascinovaly masové koláče a pečivo s masem anglické receptury, kterého tu mají fůru, takže docela ujíždím na tomhle, páč to moc nestojí, je to docela dobré a hlavně teplé a když zrovna není slina na pečivo, tak vždy sahám po kuřecích nugetkách nebo rybích bobcích, kouscích nebo whatever to je. Mimochodem, vyřídil jsem si Tesco klubovou kartičku a se smutkem jsem zjistil, že i když mám nasbíraných přes 200 bodů, jakési kupóny dostanu až v únoru či kdy, prostě poser, kdyby aspoň dávali nějaké pánvičky, šmouly nebo jakoukoliv jinou plyšovou věc stylu oživlé mutované zeleniny kdesi od Černobylu s magickýma schopnostma, které můžete sbírat , ale oni nic, vůbec nic…

Ve firmě dělám ze všeho nejvíc nejvíc front-end vývoj webovek, pro nezasvěcené dělám prostě webové stránky, snažím se, aby vypadaly tak jak je navrhnou designeři, fungovaly na nich všechny udělátka, skákaly veselé obrázky a texty a tak vůbec. Vzhledem k tomu, že jsem se očividně osvědčil, tak hned po prvním týdnu jsem dostal na starost první projekt, kterých mám teď souběžně asi pět a vzhledem k tomu, že nikdo jiný nemá čas, tak je všechny nějak tak vedu, což mi docela masíruje ego, co s projektama bude až odejdu netuším, ale myslím, že na stážistu slušná pozice, škoda akorát že mi nic neplatí… Hned od začátku jsem byl plně integrován do týmu, takže se účastním i hodinových porad, které jsou na pořadu týdne vždy v pondělí v 11, takže mám docela přehled jak to všechno vlastně ve firmě funguje. Ovšem největší sranda je, že je to všechno úplně jinak než nám to vykládají ve škole a takováhle dvouměsíční praxe mi toho dala víc než celý bakalář na našem prestižním VUT , které tady samozřejmě nikdo nezná a vlastně ani nikoho moc nevzrušuje jestli nějaké školy máte, spíš jde o to co umíte, možná i proto tady nikdo tituly nepoužívá a to ani ve formální korespondenci nebo na vizitkách…

Většinou z práce odcházím po páté. Kolem šesté jsem doma a jsem rád že jsem rád. Se sedavou prací jsem moc zkušeností neměl a překvapivě mě to zmáhá víc než prostátá šichta v kuchyni u krájení okurek. Než jsem tady dojel, představoval jsem si jak volné večery budu věnovat učení se novým věcem, pilováním španělštiny a ruštiny, cvičení a tak. Každopádně můj večerní program je asi takový, že si přečtu všechny zprávy, zavolám si se svou Peťou, udělám večeři, podívám se na nějaký seriál, něco malinko si přečtu a už je jedna ráno jsem kaput a je čas jít spát. Nikam ven moc nechodím, jelikož bych se nedoplatil, i když bylo pár výjimek a taky mé výletky stály docela dost, takže bylo třeba šetřit a až na malé procházky jsem se nikam moc z baráku nedostal.

Shrnuto podtrženo je to tady trochu nudný stereotyp. Dost věcí mi tu chybí, Peťa, levné pivo, pořádná strava, pořádná sprcha a taky pořádná postel. Tyvole takovou postel jste nikdo nezažili, každé ráno kontroluju, jestli některé péro přes noc neprolítlo mojim břichem nebo hlavou, protože se jednak zevnitř postele ozývají divné zvuky a každou chvíli někde tlačí nějaká ven se deroucí pružina, takže kvalita spánku je nastavená hodně nízko. Abych nebyl ale jen kritický tak si myslím, že profesně mi to dává víc než cokoliv předtím a taky, že kolonka vývojář v anglické společnosti nebude vypadat špatně v mojem sívíčku. Takže doufám, že i přes všechno co jsem tady musel přetrpět se to nakonec oplatí.